HISTORIE DOMU
Na pražském náměstí Kinských stojí trojice domů, v jejichž středu se pyšní čtyřpatrová budova s bohatě zdobenou fasádou. Stavba má zajímavou historii a její současný život je víc než pozoruhodný. Začalo to roku 1897, kdy byly 19. ledna schváleny na schůzi Magistrátu hlavního města Prahy plány na stavbu řadového domu dnes čp. 601. Měl stát na území bývalé Újezdské brány, zbořené roku 1862. To místo bylo na pozemku vzniklém po parcelaci někdejšího barokního opevnění města na rozhraní Malé Strany a obce Smíchov, na někdejší hranici bývalých fortifikačních pozemků malostranského vojenského újezdu. Poblíž stála v letech 1712 – 1932, přimknuta k Petřínu, dlouhá dvoupatrová stavba nevýstavných kasáren, v nichž se roku 1834 narodil básník Jan Neruda.
Ve stavebních dokumentech se o ní hovoří jako o domě „v ulici na bezejmenném náměstí“. Poté co zahradu nad náměstím zakoupil roku 1825 starý šlechtický rod Kinských (původně Vchynských), neslo náměstí v letech 1905 – 1925 své první označení Pod Kinskou. Za první republiky bylo přejmenováno na Štefánikovo náměstí, za okupace se změnilo na Albrechtovo náměstí (po rakouském arcivévodovi), po válce to bylo do roku 1951 opět Štefánikovo náměstí, pak náměstí Sovětských tankistů (mnou příznačně označované jako náměstí Svatého tanku), a od roku 1994 nese název náměstí Kinských. Koruna smíchovského bulváru Dům Na Újezdě je viditelný v celé délce dnešní Štefánikovy ulice. Na první pohled zaujme podivuhodnou novorenesanční fasádou bohatě zdobenou štukovými prvky, rozdělenou do tří vertikálních pásů, které až do třetího patra oddělují rustikální pilíře. V architektonickém a dekorativním členění dominují čtyři plastiky postav v nadživotní velikosti: muž opírající se o valašku, muž opřený o motyku se svitkem papíru v levici, žena s děckem a socha Štěstí, ověnčená dívka s kyticí květů v levé ruce. Na římse třetího patra čteme nápis Na Ůjezdě, s kroužkem nad U, a na atice letopočet 1897. Stavba je završena sedlovou střechou a čtyřbokou věžicí s osmibokou lucernou.
Prakticky po celé dvacáté století byl dům Na Újezdě obýván nájemníky. V jednu chvíli však do něj vstoupila osobnost Zdenky Podhajské (1901 – 1991). Byla to dcera rakousko- uherského polního podmaršálka a později prvorepublikového armádního generála a generálního inspektora branné moci Aloise Podhajského a jeho ženy Josefy Javůrkové, rodačky z moravského Kojetína. V matčině rodokmenu nacházíme k velkému překvapení jméno Jana Nerudy! Byl synem z třetího manželství pratety paní Josefy, Barbary Leitnerové, s Antonínem Nerudou.
Za svobodna proslula Joža, jak jí říkali, jako vynikající dramatická umělkyně a operní pěvkyně, sólistka divadel v Brně a Vídni. Za pobytu v rakousko-uherské metropoli se stýkala se skladateli Johannesem Brahmsem a Gustavem Mahlerem a dům v Brně, kde později bydlela, navštěvoval skladatel Vítězslav Novák, její oddaný ctitel, a dokonce i Leoš Janáček. Sňatkem s rakousko-uherským polním maršálem Aloisem Podhajským její umělecká kariéra skončila, ovšem návštěvy význačných osobností v jejich domě neustávaly. Osobnost hudby a tance Mladičká dcera Podhajských, Zdenka, získala v utěšené rodině všechny předpoklady intelektuálního a uměleckého rozvoje i mnohé jazykové znalosti. Záhy mluvila plynně česky, německy, anglicky, francouzsky a italsky. Začala nejprve ve Vídni studovat práva a pak na pařížské Sorbonně filosofii a zajímala se živě i o výtvarné a hudební umění. Mezi její přátele patřili malíř Oskar Kokoschka a violoncellista Pablo Casals.
Koncem dvacátých let se prosadil jeden z jejích dalších talentů. Jako vyškolená představitelka moderního tance procestovala se souborem La Pantomime Futuriste prakticky celou Evropu. Mezi její pařížské obdivovatele patřil i básník Tristan Tzara, a také malíř Raoul Dufy, s nímž prý tančila v proslulé pařížské restauraci Boeuf Sur le Toit. Název podniku zní v překladu Vůl na střeše a vztahoval se k místní specialitě z hovězího masa. Tou tančírnou se dokonce inspiroval Darius Milhaud k napsání proslulé stejnojmenné skladby. K pařížským přátelům Zdenky Podhajské patřil v předválečné době i skladatel Bohuslav Martinů. Jako jedna z prvních rozpoznala jeho obrovský talent. Byli opravdovými přáteli a po celý život propagovala jeho dílo. Vzpomínka, sdělená Bohuslavem Pavlasem, jejich vztah potvrzuje. „Po jeho příjezdu do Paříže, kdy byl naprosto bez prostředků, uspořádala pro přátele malý koncert a vybídla posluchače k utajené sbírce. Ve své neobyčejné skromnosti a také hrdosti přijmout jakoukoliv pomoc by Martinů dar nikdy nevzal, a tak mu paní Zdenka diplomaticky umožnila, aby v její taneční škole působil jako korepetitor. V božské naivitě Martinů nepostřehl, že dostává za práci horentní honorář, který ale pocházel hlavně ze sbírky přátel.“
Vzácná podporovatelka umění Zdenka Podhajská byla velmi krásná žena. Z vyprávění jejího přítele René Slezáka vyplývá, že se chystala vstoupit do manželství s tehdy známým letcem. V Mariánských Lázních se však stala svědkyní tragického pádu jeho sportovního letadla. Zůstala pak po celý život sama. Od mládí se její zájem obracel k umění, zvláště hudebnímu. Ten ještě zintenzivněl po roce 1961 za její emigrace ve Vídni. Ani tam nezpřetrhala pouta s českými přáteli. Měla přirozenou touhu pomáhat lidem prosadit se v oboru, uměla rozpoznat kvality a věděla, kam umělce nasměrovat a jak jejich umění a tvorbu doporučit u agentur a manažerů. Soustředila se zprvu na Janáčka a Martinů, který byl u nás za totalitní éry na indexu, ale zajímali ji i mnozí současníci, jimž pomáhala v době, kdy u nás byly cesty do zahraničí omezeny. Přátelský vztah ji vázal se skladatelem Petrem Ebenem a také s violoncellistkou Angelicou May či s dirigenty Sirem Charlesem Mackerrasem, Erichem Kleiberem a Rafaelem Kubelíkem i s pianistou Rudolfem Firkušným. Působila z lásky k umění, bez nároku na zisk. Vysloužila si velké uznání, takže dnes bychom nejspíš řekli, že byla skutečnou V. I. P. – Very Important Person české hudby.
Ještě za první republiky, brzy po svém návratu ze studií v Paříži a po evropských tanečních turné, získala Zdenka Podhajská v domě na náměstí Kinských prostory pro své baletní studio. Kromě výuky se tu scházela i význačná společnost představitelů diplomacie, muzikantů a výtvarníků. Vlastně už tehdy vznikl předobraz příštího Salonu Zdenky Podhajské. Taneční studio existovalo až do doby znárodnění soukromých majetků. Díky přátelství s majitelem domu, Františkem Kochlíkem, přešlo po jeho smrti roku 1957 vlastnické právo poloviny domu na paní Zdenku. V šedesátých letech byl ovšem sál rozčleněn na bytové jednotky, takže dům žil dál životem nájemních obyvatel a budova chátrala.
Začátek hlubokého vztahu Na konci sedmdesátých let vzniklo podivuhodné přátelství s pražskou rodinou violoncellisty a tanečnice. V roce 1978 měl Bohuslav Pavlas ve Vídni koncert, na němž hrál také skladbu Petra Ebena, který paní Zdenku na mladého umělce upozornil. Přišla na koncert a cellistu pak pozvala na návštěvu k sobě domů, na proslulou adresu Wien 4, Mühlgasse 30. Když se u nás začaly poměry uvolňovat, přijížděla paní Zdenka do Prahy častěji a bydlívala u Pavlasů v jejich malém bytě v Pštrossově ulici. Tehdy se vytvořil s manželi Pavlasovými i s jejich třemi dětmi opravdový příbuzenský vztah. Navenek však musela vystupovat velmi nenápadně, protože bylo jasné, že má v patách zájem tajné policie, a že by snadno vydala své přátele její pozornosti.
Po letech připsala paní Zdenka svou polovinu domu na náměstí Kinských svým nepsaně adoptivním dědicům, rodině Pavlasových, jimž po její smrti roku 1991 ze závěti připadla. Druhou polovinu pak od obecního úřadu za pomoci několika institucí odkoupili a rozhodli se, že dům bude sloužit i památce Zdenky Podhajské, zprvu v podobě Nadace, později jako Nadační fond. Přistěhovali se do domu a známý violoncellista, putující do té doby všemi kontinenty, se rozhodl zanechat intenzivního koncertování a věnovat se potřebám domu. Když se ukázalo, v jak zoufalém stavu jsou elektřina, odpady i sochy na fasádě, šlo violoncello stranou. Během krátké doby se místo toho musel naučit mnoha tajům stavebního oboru.